Dne 11. 3. 2020 byly kvůli koronaviru uzavřeny školy. V očích mnoha žáků na běžných školách zářila radost z nastalé situace, na čelech mnohých rodičů se naopak vytvořily nové vrásky. V naší třídě střední školy žákům pohasly jiskřičky v očích. Otázka zněla – lze vůbec delší dobu přežít bez školy,
bez místa, kam tak rádi chodí a kde je tolik činností, které s oblibou dělají?

Jejich nálada se pozvedla, když se dozvěděli, že budou vzděláváni formou tzv. distanční výuky, tedy multimediální formou řízeného studia, kde hlavní odpovědnost za průběh a výsledky vzdělávání spočívá na studujících, kteří jsou odděleni od vyučujících.

A tak jsme s tím začali. Mojí pracovnou se stává obývací pokoj, pohovka a stůl, na který v 7:59 hod. postavím a zapnu notebook. V 8:00 již drnčí telefon – nedočkavě volá žákyně P. B., co tedy dnes budeme dělat a že by chtěla více domácích úkolů. Začnu kontrolou pošty, kde maminka od žáka R. Č. píše, jestli by těch úkolů nemohlo být naopak méně… V poště je nových 6 mailů od žáků, kteří posílají své vypracované úkoly. Děje se tak dvojí formou – někteří si vytiskli pracovní listy z ČJ či z M a pak
je ručně vyplní, poprosí rodiče o naskenování či vyfocení a jako přílohu pošlou zpět ke kontrole.
Jiní si osvojili způsob, který jsem jim popsal, aby jim to nedalo moc práce a měli stále co dělat. Jedná
se o on-line cvičení z matematiky. Dostali odkaz v příloze mailu, který je jednoduchým kliknutím
na něj dovede ke kýžené duševní potravě. Dostali velmi podrobný obrázkový návod, jak mají postupovat se zasíláním výsledků své práce – obrazovku s vyhodnocením „vyfotí“ stiskem klávesy PrtSc a vloží přímo do mailu – místo textu – kombinací kláves Ctrl+V. A tak mi chodí mail za mailem
a žáci se radují, jak jim to jde.

Dalším způsobem naší každodenní komunikace je on-line videokonzultace v určený čas, např. u žáka J. Z. vždy v 10 hod., kdy se nejdříve potěšíme vzájemným pohledem do tváře, povíme si,
co je nového, že sazeničky dýní zase za ten den povyrostly, co dělá pes a tak podobě. To je jen na úvod, pak začneme intenzivně pracovat. Prostřednictvím tohoto videohovoru, kdy v jedné ruce třímám mobil s obrazem usmívajícího se žáka, před sebou notebook se zobrazenou probíranou látkou, se učíme, zkoušíme slovíčka, učíme se otázky k závěrečným zkouškám. Mezitím nás jednou, dvakrát, třikrát vyruší telefonát žáka, který už nemá co dělat, anebo chce, abych se podíval do mailu, jestli je to správně, co mi poslal. A tak je tedy cele dopoledne živo, učíme se víc než ve škole, protože tam je celá řada obslužných činností a snaha někdy uprchnout třeba na WC, když už si někdo myslí,
že učení bylo pro dnešek dost.

Suma sumárum – musím společně s našimi žáky říci:“ Distančnímu vzdělávání zdar!“

Jan Pokorný